Historie rodu Holíků z Bořeňovic

Původ jména Holík

za krále Holce.....

Jelikož je v některých slovnících dáváno příjmení Holík do souvislosti s přimením Holec, zdá se mi zajímavé uveřejnit i článek, který jsem objevil a který se též týká rozboru rčení "za krále Holce" a výkladu jména či přezdívky "holec". Zde je zmíněný článek:

Problémy krále Holce: historie - nebo jazyková hříčka?

Valerij Mokijenko

Jaromír Bělič ukázal výkladem rčení velbloud uchem jehly, jak složitý může být osud každého jednotlivého výrazu[1]. Zvláštní pozornost zasluhují v tomto směru rčení se jménem vlastním: „Siréna homonymity“, jak výstižně zdůrazňoval A. Bach,[2] neustále ohrožuje onomastiky a onomastiky-frazeology dvojnásobně.

Jedinečnost vlastního jména podmiňuje jeho schopnost akumulovat v sobě velkou historickou informaci. Jména mytologických hrdinů, biblických postav a výrazných osobností ve smyslu kladném i záporném jsou dobře známa a tím zabezpečují popularitu rčení (Tantalova muka, začínat od Adama, kouká jako Babinský). Přenesené, frazeologické užití vlastního jména vede však obvykle ke ztrátě jeho jedinečnosti, tj. k jeho vývoji směrem ke jménu obecnému. Tantalova muka už nejsou mukami lýdského krále, nýbrž věčným utrpením každého člověka. Začínat od Adama neznamená vracet se k biblickému stvoření prvního člověka, ale ‚vyprávět od počátku‘ atd.

Fakt, že většina podobných rčení se vskutku opírá o jména historická, mytologická, biblická atd., vede badatele k „historické“ interpretaci výrazů i v případech, kde jméno není tak konkrétní jako Tantal, Adam nebo Babinský. To má někdy za následek, že stejné jméno se přisuzuje různým historickým osobnostem. Rčení za krále Holce (když byla za groš ovce) je toho typickým příkladem.

Široce známý je výklad spojující toto rčení se jménem Ladislava Pohrobka, který se stal králem ve třinácti letech a jehož brzy stihla náhlá smrt. Druhý historický výklad přisuzuje „lidové označení“ Holec sedmnáctiletému králi Václavovi III., jehož panování trvalo pouze rok a skončilo jeho zavražděním v Olomouci. Oba výklady se přitom opírají o „předonomastický“ význam slova holec = ‚mladík, jemuž ještě nenarostl vous‘, tedy traktují toto jméno jako populární přezdívku uvedených českých panovníků.

Druhá část rčení — když byla za groš ovce — se obvykle vykládá jako zdůraznění příznivé hospodářské situace a má být historickým potvrzením té či oné verze.

Z ryze historického hlediska se zdají být oba uvedené výklady logické a stejně oprávněné už proto, že nelze popřít fakt existence „králů holců“, tj. bezvousých jinochů, za kterých panovala v hospodářském životě poměrně značná láce. Zdánlivá logika těchto historických výkladů má však několik zranitelných bodů, které vyniknou zejména při zkoumání jazykových zvláštností tohoto rčení.

Pochybnosti o správnosti „historického“ přístupu k etymologii rčení za krále Holce ovšem narážejí na širokou popularitu výkladu Holce jako Pohrobka. Zdá se, že tato popularita je vyvolána literární tradicí, zvlášť historickými romány A. Jiráska, v nichž se autor nejen často zmiňoval o Ladislavu Pohrobkovi (např. v Husitském králi), ale i přímo uváděl dané rčení ve spojitost s postavou brzy zesnulého panovníka (např. v Maryle). Díky literární popularizaci byla tato etymologie přijata i autoritativními českými slovníky, které tento výklad kodifikovaly (PSJČ I, 911; Váša — Trávníček 441; SSJČ I, 618).

Starší lexikografická tradice není však v tomto směru zdaleka tak jednoznačná a historický výklad tohoto rčení spíše zavrhuje. Kott[3] charakterizuje jméno Holec jako „smyšlené“ a historické interpretaci věnuje jen stručnou poznámku. J. S. Liblínský, kterého zde Kott cituje, je — pokud je nám známo — autorem prvního pokusu o „historické“ vysvětlení jména Holec; svou hypotézu předkládá ovšem bez podrobnější argumentace: „Za krále Holce … potahuje se na čas panování krále Ladislava Posthuma, za nějž v Čechách velmi lacino bylo“.[4]

Označením jména Holec za „smyšlené“ Kott zřejmě navazoval na Jungmannovu charakteristiku rčení: „s posměchem“[5]. Tuto charakteristiku, a tedy implicitně i předpoklad o smyšlenosti jména Holec, zdůrazňuje i F. L. Čelakovský (řadí toto rčení k výrazům s neexistujícími králi, jako např. При царе Митрохе, коли людей було трохи ‚za krále Mitrocha, když byla lidí trocha‘ nebo to ještě za toho krále, kdy bývalo placek na mále[6]). Novější slovníky stylistickou charakteristiku rčení za krále Holce bohužel vůbec neregistrují. Právě posměšné zabarvení je však znakem, který odlišuje toto spojení od neutrálního příslovce dávno. Žertovný ráz rčení se zvlášť zřetelně projevuje v jeho rozvinutějších variantách, jež mají rýmovanou strukturu, např.: Za krále Holce, když byla za groš ovce, za krátký čas byla o groš dráž a malý beránek byl přidánek (Kott).

Žertovnost rčení přitom je, jak se zdá, v jistém protikladu s jeho domnělým historickým vysvětlením. Historické jméno, které se stává součástí rčení, v sobě obvykle koncentruje nejpodstatnější rysy svého nositele (srov. Kainovo znamení, jidášský groš, starý jako Metuzalém atd.). Žertovnost skutečného nebo třeba jen „literárního“ jména ve rčeních je obvykle podmíněna mimojazykovými okolnostmi, tj. povahou a osudem svého nositele (např. lže jako baron Prášil, kašle jako starý Rychnovský). „Historické“ vysvětlení samotného rčení za krále Holce však žádné žertovné okolnosti neuvádí; král Ladislav Pohrobek, jehož náhlá smrt vyvolávala podezření, že byl otráven Jiřím z Poděbrad, je postavou spíše tragickou než komickou, stejně jako Václav III.

Zdá se tedy, že Kottova verze o smyšlenosti jména Holec je pravděpodobnější. Pokusíme se tuto hypotézu podpořit ryze jazykovědnou analýzou — metodou typologického modelování frazeologismů podobného významu a struktury. Nejprve zjistíme, která jména tvoří rčení s významem ‚velmi dávno‘ v různých jazycích, především slovanských.

Ukazuje se, že jen málo rčení má jména skutečně historicky doložená: ze slovanských jsou to čes. když ještě chodil Kristus pán po světě (Zaorálek, 188), pol. za króla Augusta (NK III, 144)[7] a za króla Sasa (NK III, 144). Poslední dva výrazy narážejí zřejmě na Augusta II. Silného, polského krále a saského kurfiřta. Více dokladů na podobná rčení nacházíme v jazycích germánských a románských: něm. seit Adams Zeiten, von Adam her, Anno Eva (Küp. I, 69)[8], angl. since Adam was a boy (K. 28),[9] when queen Anne was alive (K. 857), fr. du temps du roi Dagobert (FFS 1013),[10] du temps que Berthe filait (FFS 1013). Jména Adam, Eva, (královna) Anna a (král) Dagobert nevyžadují v této souvislosti zvláštní vysvětlení. Jméno Berthe ve francouzském rčení se obvykle spojuje s matkou Karla Velikého. Jak vidíme, jde zde vesměs o osoby významnější než byli „holci“ Ladislav Pohrobek nebo Václav III.

Je příznačné, že dvě jména v českém a slovenském rčení, jež zřejmě narážejí na historické postavy, jsou zkomolená: za Marie Teremtete (tj. ‚za Marie Terezie‘) a to bolo za starého Vida (patrně ‚za svatého Víta‘). Podobná nápadně žertovná transformace známých jmen není nahodilá: je zřejmě jedním z projevů produktivity frazeologického modelu s významem ‚velmi dávno‘, jehož jádrem je „smyšlené jméno“ žertovného rázu. Např. v češtině je podle tohoto modelu vytvořeno rčení za krále Cvrčka (Zaorálek 57), v slovenštině za starého Kakoň kráľa, za Kuruca kráľa nebo za Kuruca sveta, v polštině za króla Gwoździka (NK I, 400), za króla Leszka (NK II, 294) a za króla Sobka (NK III, 144). Řadu rčení se smyšlenými jmény najdeme i ve východoslovanské frazeologii: rus. при царе Горохе (též ukrajinské a běloruské); при царе Копиле (Косаре); жил-был царь Ботут (Тофут apod.). Neméně rozmanitá je řada smyšlených „carskýchЬ jmen v ukrajinských nářečích: за царя Тимка (Панька, Хмеля). Podobná žertovná pojmenování panovníků najdeme ovšem i ve rčeních za hranicemi slovanského světa.

Žertovný ráz rčení se smyšlenými jmény vyplývá, jak se zdá, z dominující sémantické osy obecnějšího frazeologického modelu s významem ‚velmi dávno — nikdy‘, jehož smyslem je označovat nereálné události. Z tohoto zorného úhlu se nám pak jeví jako přirozené, že většina frazeologických synonym rčení za krále Holce v češtině i slovenštině označuje právě události, jejichž nevěrohodnost je očividná; např. když se ševci rojili; od vlčího (kočičího) moru jsem tam nebyl (srov. Zaorálek, 637—638), to bolo, keď krčah s krpkou bojoval; keď teľce lietali (Zát. 280).[11] Obdobná situace je i v jiných jazycích, z nichž zde neuvádíme doklady jenom pro nedostatek místa.

Domněnku, že jméno příslovečného krále Holce je smyšlené stejně jako řada jmen výše uvedených, podporuje i fakt formální variability jména Holec, který byl zaznamenán již před sto padesáti lety (za krále Holovce; srov. Zaorálek, 113). Kdyby bylo toto jméno „historické“, byla by podobná změna neproveditelná stejně jako ve rčeních jidášský groš nebo Jiříkovo vidění; změna by tu znamenala zánik historické konotace příslušného jména[12]. Ve rčeních se jmény smyšlenými (na svatého Dyndy, Nihdýše, Nikdá, Nikdáše, Nikdy — srov. Zaorálek, 690) je taková variabilita naopak oprávněná: slouží zesílení a stálému obnovování komického efektu, který spočívá v průzračnosti uměle vytvořeného jména.

Slabým místem „historické“ interpretace rčení za krále Holce je také ta skutečnost, že neexistuje — pokud je známo — žádný dobový doklad o tom, že by Ladislav Pohrobek nebo Václav III. za svého panování, popř. po své smrti, byli označováni jménem (přezdívkou) Holec.

Smyšlené jméno — jak jsme už naznačili výše — má zjevnou žertovnou nebo pejorativní konotaci. Jména králů a carů jako Cvrček nebo Hrách tomuto požadavku dobře vyhovují. Vyhovuje mu i jméno Holec: už ve staré češtině mělo apelativum holec pejorativní zabarvení, o čemž svědčí mj. jeho stálé užívání s adjektivem peský ‚psí‘, a od 14. století se uvádí mezi „výrazy potupnými“ (Gebauer I, 452). Tato pejorativnost je příznačná též pro jiná slovanská slova označující původně bezvousého mladíka apod. (srov. čes. chlap, pol. chłop, rus. холоп atd; čes. otrok, pacholek aj.). Slovo holec je doposud aspoň zčásti užíváno v nářečích polsko-českého smíšeného pruhu[13] a je nebo bylo známo i v jiných západoslovanských jazycích (srov. např. běžné hornoluž. hólc, dolnoluž. gólc, gólcyk, pol. golec, kaš. goelc, polab. gülac). Téměř všude, kde se tohoto slova aktivně užívá, je aspoň zčásti doloženo i jeho pejorativní zabarvení. Dolnoluž. gólc může znamenat i ‚sluha, přisluhovač‘ a v lužických překladech Písma i ‚ničema, padouch‘; pol. golec, golek označuje také žebráka, ubožáka a v nářečích i ničemu, darebáka. O dřívější pejorativnosti slova holec v češtině svědčí i jeho zdrobnělina holeček, která má v četných nářečích pohrdlivý význam. Ve staré češtině je kromě toho poměrně hojně doložen Holec jako příjmení, tj. přezdívka.

Rčení za krále Holce mělo tedy, jak se zdá, původně význam ‚za panování krále nedospělého, nevyspělého, neschopného, nicotného‘, tj. za krále, který nikdy neexistoval nebo snad — přesněji řečeno — neměl existovat vzhledem k významnému a vznešenému postavení panovníka. Vytlačení slova holec na periférii české slovní zásoby i tradice navazující na „historické“ vysvětlení J. S. Liblínského a A. Jiráska zastřely tento původní význam rčení. Prakticky došlo k paradoxní situaci: nevýznamná osobnost Ladislava Pohrobka, resp. Václava III., se nově stala obecněji známou vlivem mylné historické interpretace tohoto populárního rčení, a ne naopak, jak je tomu u spojení typu Tantalova muka nebo jidášský groš.

Jak se zdá, bylo by tedy lépe při výkladu rčení za krále Holce dát přednost jazykovému citu J. Jungmanna, F. L. Čelakovského a F. Š. Kotta, kteří ho zařazovali do skupiny smyšlených žertovných výrazů. Autoři „historického“ vysvětlení zřejmě nepřihlédli k jazykové skutečnosti a „Siréna homonymity“ je proto zavedla k sotva řešitelnému dilematu: Ladislav Pohrobek, nebo Václav III.? Pokud je výklad, který jsme zde nabídli, správný, prošel král Holec „uchem jehly“ tohoto historického dilematu stejně jako příslovečný biblický velbloud podrobený detailní lingvistické analýze naším nynějším jubilantem.


[1] J. Bělič, Velbloud uchem jehly?, NŘ 52, 1969, 286n.

[2] Citováno podle Vl. Šmilauera, Úvod do toponomastiky, 2. vyd., Praha 1966, s. 183.

[3] F. Š. Kott, Česko-německý slovník, zvláště gramaticko-frazeologický I, Praha 1878, s. 454.

[4] J. S. Liblínský, Česká přísloví a pořekadla, Praha 1848, s. 224.

[5] J. Jungmann, Slovník česko-německý I, Praha 1835, s. 716.

[6] F. L. Čelakovský, Mudrosloví národu slovanského, Praha 1949, s. 752.

[7] Nowa księga przysłów i wyrazeń przysłowiowych polskich, Warszawa 1972.

[8] H. Küpper, Wörterbuch der deutschen Umgangssprache, Hamburg 1963.

[9] A. V. Kunin, Anglo-russkij frazeologičeskij slovar’, Moskva 1956.

[10] Francuzsko-russkij frazeologičeskij slovar’, Moskva 1963.

[11] A. P. Záturecký, Slovenské príslovia, porekadla a úslovia, Bratislava 1965.

[12] Může se zdát, že výjimkou je rčení za Marie Teremtete. Tak tomu však není už proto, že toto rčení vzniklo záměrným zkomolením jména Terezie a v jiné podobě není zaznamenáno.

[13] Srov. A. Kellner, Východolašská nářečí, II, Brno 1949, s. 173.

zdroj: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=5740

Žádné komentáře
 
“Jak je to smutné, ba až nedůstojné, když máme rodokmeny zvířat, a nevíme, jak se náš děd jmenoval.Co můžeme čekati od svých potomků, když budou míti k nám takovou úctu a zájem, jaký my máme k svým předkům?! Zapadneme v moře nepaměti, a nikdo nebude vědět, že jsme žili”. Dr. Ignác Horníček (Kniha o rodopisu, Vyškov 1939)