Historie rodu Holíků z Bořeňovic

Mnichovice - pobělohorský exulant Jiří Holík

Před krátkým časem, přesněji 19.6.2009, byl v Mnichovicích u Říčan slavnostně otevřen park, táhnoucí se podél Kunické ulice. Park získal své jméno po známém mnichovickém rodáku Jiřím Františku Holíkovi. Víte, kdo to byl? Pokud se to chcete dozvědět, čtěte dále článek pana Antonína Řeřábka.

Významný mnichovický exulant

 Zabýváme-li se dlouholetou historií našeho města, není možné opomenout i život jeho obyvatel. Mezi občany, kteří zde žili a významně se proslavili, byl i rod Holíků. Po neúnavném pátrání členů místní organizace zahrádkářů v archivních záznamech, jak u nás, tak v zahraničí, bylo nalezeno několik významných informací o zmíněném rodu, např. v „Rychtě Mnichovické“ z roku 1612 se uvádí, že …. v roce 1622 Václav Holík, kovář, zde koupil grunt č. 52 (pozn: Václav Holík pocházel z Čeňovic) a v roce 1635 Pavel Holík vlastnil grunt č. 39, nyní č.p. 32. Pavel Holík pocházel z "Bořanovic u Benešova", (pozn. což jsou Bořeňovice ). Stojí za připomenutí, že o gruntech byla informace na stránkách místního časopisu „Život Mnichovic“.

Zmíněnému kováři, Pavlu Holíkovi, se narodil syn Jiří František Holík, přesné datum nám není zatím známo, bylo to asi v roce 1634. Otec Jiřího kromě kovářského řemesla, zde vykonával funkci kostelníka a purkmistra městečka Mnichovic.

Jiří Holík studoval 6 let na jezuitském gymnáziu na Novém Městě Pražském. Po absolvování vykonal 28.1.1657 řádový slib pod jménem SIGISMUNDUS a stal se profesorem dominikánského kláštera sv. Jiljí v Praze. Po krátkém působení v Litoměřicích se vrátil 28.2.1657 zpět do kláštera sv. Jiljí, aby mohl studovat filozofii. Dne 22.9.1657 mu bylo uděleno nižší svěcení (podjáhenství) a později 6.4.1658 byl vysvěcen na jáhna. Po roce 28.8.1659 byl opět vyslán do Litoměřic jako cantor chori a magistr noviců. Z Litoměřic odešel 29.7.1661 do Prahy na studia do kláštera sv. Máří Magdaleny na Malé Straně. O rok později (28.7.1662) byl povolán do Klatov a záhy do konventu sv. Michala v Brně. Při svém působení v Brně dosáhl kněžského svěcení. Následující rok 16.6.1663, odchází do Plzně jako kazatel a inkvizitor.

Čtením zabavených protestantských knih, převážně luteránských, změnil své nazírání na církevní neomylnost. Kruté inkviziční metody katolické církve způsobily u něho zvrat v myšlení a požádal o přeložení. Kazatelskou činnost v Plzni  ukončil 26.6.1666 a jako kazatel se vrátil opět do Litoměřic, odkud se pokusil o útěk za hranice. Byl však dopaden a 24 dny vězněn, vyslýchán, ale neusvědčen. Přesto byl degradován a poslán do kláštera sv. Kříže v Jihlavě. U Jihlavy v Rancířově působil na chudých konventních statcích jako hospodářský správce a šafář. Téhož roku (1666) si vyžádal od převora kláštera průvodní pas ke sběru almužny pro klášter a povolení návštěvy rodičů v Mnichovicích. Důvodem jeho návštěvy bylo, aby se s rodiči rozloučil před svým ilegálním odchodem do ciziny a tak s čeledínem, na koních, prchají do Žitavy.

Ve svých 32 letech uměl pouze latinsky, což mu v novém prostředí činilo potíže. Jeho setkávání s protestantským duchovenstvem nebylo zpočátku zrovna přátelské, neboť mu nedůvěřovali jako bývalému dominikánovi, neznal jejich učení, proto jej považovali spíše za zvěda. Kromě jazykových potíží a duchovních strastí, měl i problémy s obživou. Časem obdržel od saského kurfiřta povolení k pobytu v Žitavě a jeho životní poměry se začaly zlepšovat a získával i přízeň u tamní městské rady. Po doporučení jisté vlivné osoby ke kurfiřtovi, byl poznán jako bystrý a obratný kazatel, který byl přínosem pro místní duchovní život. Byl též velice schopný po stránce hospodářské při osidlování písečných krajů Pruska a saských bahnisek, exulanty – vystěhovalci.

Po zřeknutí se katolické církve byl vyslán kurfiřtem Augustem na univerzitu do Wittenbergu, kde studoval tři roky bohosloví. V roce 1669 byl kurfiřtem slavnostně uveden do úřadu pastora v Barby a jeho vstupní kázání „Christliche Anzugs-Predigt“ bylo vydáno tiskem. Na novém působišti se oženil a měl i několik dětí, ale ani zde se mu nevedlo dobře. Neutěšeným poměrům a sporům mezi vystěhovalci unikl odchodem do Švédska, kam jej vyslala náboženská obec. S celou rodinou putoval přes Drážďany a Wittenberg, kde si musel opatřit příslušná povolení pro odchod ze země.

V roce 1671 byl již ve Švédsku. Doufal, že zde nalezne klid a obživu, ale ani zde se mu nevedlo uspokojivě, a proto se roku 1673 vrátil zpátky do Wittenbergu. V tomto roce vydává spis „Krvavý pláč země české“ a své největší dílo „Päpstliche Geissel“ (Papežský karabáč). Mimo náboženských děl napsal další spisy česky, které byly přeloženy do němčiny. Za dva roky (1675) odcestoval na sever, opět do Švédska, odkud podnikal četné daleké cesty do Finska v domnění, že zde získá podporu a uspokojení. Jeho snahy měly malý úspěch. Po čtyřletém pobytu ve Švédsku se vrací do Německa, ovšem do Královce (nynějšího Kaliningradu). Zde opět pilně pracuje a studuje na zdejší univerzitě, což vyplývá ze stručného imatrikulačního zápisu ze dne 20.7.1678 „GEORGIUS HOLYK, MNICHOVICENSIS exul.“. O rok později (r.1679) zde vydává svoji poslední náboženskou knihu „Krátké a pravdivé vyprávění“ (Kurze und wahrhaftige Erzählung).

Po řadě neúspěchů a zklamání poznává, že se neuživí kazatelskou a spisovatelskou činností a věnuje se proto zahradnictví, které mu bylo zálibou již v mládí. Znalosti v tomto oboru si již prohluboval za svého pobytu v Německu a při svých cestách v cizině, např. v Míšni, Lužici, severním Německu, Lotyšsku, Švédsku, Finsku a v Rusku. Zahradnictví se mu stává natrvalo pramenem obživy. V Královci (Königsbergu) vyzkoušel v roce 1678 svůj nový způsob šlechtění ovocných stromů (družení a sedélkování – nejjednodušší způsob roubování) a v roce 1680 štěpení tzv. triangulací. Následující rok (1681) odchází do Rigy (dříve Švédsko, nyní hlavní město Lotyšska), ani zde neslavil po určitou dobu úspěchy a musel se živit různými řemesly, dokonce i krysařením. Svými zahradnickými dovednostmi a šlechtitelskými objevy nakonec přece jenom získal přízeň vlivných osob, což vzbudilo nelibost u tamních zahradníků. Byl zván na zakládání nových zahrad, které vznikaly za hranicemi Rigy. (V pozdějších válkách byly zničeny.) Z Rigy podnikal stále různé daleké cesty, při nichž pomáhal při zakládání zahrad na venkově.

V roce 1684 vydal Holík v Rize vlastním nákladem svoji první zahradnickou knihu pod názvem „Vereinigter LFF – und ausländischer Gartenbau“, ve které popisuje šlechtění ovocných stromů a svůj vynález – družení a kopulaci. O zahradnictví, sadaření, pokojových rostlinách, vinné révě, chmelu a půdě napsal celkem 20 knížek a mnoho návodů o poznatcích ze zahradnické práce.

Holíkovy knížky, kapesního formátu, byly opatřeny předmluvou na tehdejší dobu stylisticky a typograficky v dobrém provedení, prostotě a jakosti slohu autora tolik nevyhovovaly. Náklad knížek nebyl velký, proto jsou vzácné, přestože poslední z nich vyšla v roce 1772.

Holík byl dobrým pozorovatelem a dovedl krátce, přesně, prakticky a výstižně vylíčit jednotlivé zahradnické práce. Riga se mu stala posledním útočištěm a jeho posledním domovem. Zde též zemřel ve věku okolo sedmdesáti let, jako oběť morové epidemie. Přesné datum nám není známo. Domníváme se, že to bylo mezi roky 1707 až 1710.

Skončila tak jeho kočovná a strastiplná životní pouť mimo vlast. Jeho smrt potvrzuje prostý zápis: „Kam er endlich nach Riga, wo er nach des Hrn. Oberpastoren von Essen Bericht, im Anfange des gegen wärtigen achtzehnten Jahrhunderts starb.“ (Posléze přišel do Rigy, kde podle zprávy p. vrchního pastora z Essenu, počátkem nynějšího osmnáctého století zemřel.)

Jiří Holík se proslavil jak svými objevy v ovocnářství, tak se stal v té době největším výzkumníkem v tomto oboru. Jednoduchost a spolehlivost jeho poznatků způsobila pozdější rozvoj štěpařství, které je důležitým hospodářským objevem při šlechtění ovocných stromů. Historie Holíka nezaslouženě opomenula. Z hlediska mezinárodního významu posloužil svými pracemi a objevy celému oboru. Zaslouží si, aby byl uveden mezi našimi velkými pobělohorskými exulanty, kteří proslavili naši vlast v cizině. Jen náhodou byly v Německu nalezeny některá jeho díla, která se potom dostala do naší vlasti.

Dílo Jiřího Holíka přetrvá věky, přestože jeho tvůrce na čas zapadl v zapomenutí. Proto je naší povinností připomenout jeho velikost naší dnešní generaci.

Jiří Holík nesmí být zapomenut, neboť právě on již před více jak 300 lety získal tolik poznatků, které potom mohl využít ruský šlechtitel a ovocnář Ivan Vladimirovič Mičurin.

Občané Mnichovic na svého významného rodáka Jiřího Holíka nezapomněli, proto při významném jubileu 850 let trvání Mnichovic, zásluhou místních zahrádkářů, zřídili mezi ulicemi Kunickou a Švermovou parčík „Jiřího Holíka“, kde byla i vysazena pamětní lípa.

Navštívíte-li zemědělské muzeum na zámku Kačina u Kutné Hory, dozvíte se, že vedle vynálezců ruchadla Veverků je vzpomenut i vynálezce štěpařství Jiří Holík z Mnichovic.

doc1.doc, (3.13MB)
V indexu matriky narozených farního úřadu Mnichovice lze nalézt záznamy o narození členů rodu Holíků.

Ilustrace z jeho knihy "Garten Büchlein" vydané v roce 1709

ilustrace.jpg.jpg

Zmíňka o Jiřím Holíkovi je též v magisterské diplomové práci Petry Klouparové z roku 2009:

http://is.muni.cz/th/163822/ff_m/DP_Zahradkarske_kolonie_Klouparova.pdf

Z Městského úřadu v Mnichovicích a z gruntovních knih Komorního Hrádku se mi podařilo získat tyto zajímavé informace (původní info též od pana Zemana z 60-tých let 20. století):

K rodu HOLÍKŮ v Mnichovicích:
GRUNT č.18:
r. 1607 - Kříž, mlynář
r. 1623 - Jan Slavík
r. 1647 - Pavel Holýk
r.1693 - Václav Kratochvíl
r. 1716 - Matěj Kuttner (k roku 1716 jakási zmíňka o Pavlu Holýkovi, jedná se o vyplacení nebo dluhy...) Záznamy v gruntovní knize Komorní Hrádek  č. 59.
GRUNT č.39:
V roce 1635 je v Michovicích uváděn Pavel Holík, kovář, pocházející ze vsi Bořanovice u Divišova. Jmenovaný si zakoupil grunt č. 39 (později 32). Doklad o tom, že pocházel z Bořeňovic, se nachází v gruntovní knize Komorní Hrádek č.60, kde je k roku 1635 uveden "Pavel Holík bořenovský". 
 
GRUNT č.52  (dnes č.15)
Podle RYCHTY MNICHOVICKÉ z roku 1612 připomíná se rod Holíků rokem 1622 Václavem Holíkem (z Čenovic u Divišova) chalupníkem a kovářem, který se v roce 1622 přiženil k vdově Dorotě po Vítu Slavíčkovi (předchozím majiteli) na grunt a kovárnu č. 52 (nyní č. 15). Kolem roku 1640 byl Holíkův grunt s kovárnou vojenskou hordou vypálen. V. Holík odešel pravděpodobně do Říčan, kde byl rod Holíků usazen. Václav Holík měl dvě dcery, Annu a Alžbětu. Záznam o této rodové větvi je v gruntovní knize Komorní Hrádek č. 60. K roku 1716 je ještě záznam "....po Alžbětě Holíkové, která do Moravy zběhla..."

Roku 1652 koupil pustý grunt po Václavu Holíkovi Matěj Babička (za něj byla provdána dcera Václava Holíka Anna Holíková, nar. 1637).
Grunt s kovárnou po Matěji Babičkovi (nyní to pusté místo) koupil pro svého syna Pavla Pavel Holík. tato informace  s největší pravděpodobností znamená, že se v případě Václava Holíka z Čeňovic a Pavla Holíka staršího z Bořeňovic jednalo o příbuzné. Navíc byli oba kováři.
Pavel Holík, tak řečený mladší se zde usadil r. 1674. Jeho žena Majdaléna s ním měla syny Jiřího a Jana a dceru Annu.
Z druhého manželství Pavla Holíka se narodili: Pavel 1651, Václav 1655, Majdaléna 1658, a Tomáš 1663.

V gruntovní knize je záznam, že roku 1680 Pavel Holík zemřel.
 Rod Holíkův byl tedy také usazen v Čeňovicích u Divišova, kraj Kouřimský, a vyskytuje se již v první polovině 17. století v benešovských matrikách. Je velmi pravděpodobné, že se jednalo o blízké příbuzné bořeňovských Holíků. V Mnichovicích v indexu narozených r. 1704 je uveden Lukáš Holík z Čeňovic (Křest Lukáše Holíka v místní matrice narozených vysvětluje se tím, že farnost choceradská byla po bitvě bělohorské přidělena k farnosti mnichovické). Další podrobnosti o čeňovické větvi Holíků uveřejním v samostatné kapitole.

Jiří Holík

Georgi Holyk.jpg

V knize "Neu-vermehrtes Vierfaches Garten-Büchlein", vydané v Lipsku roku 1709 se objevuje na titulní straně tato kresba muže - sadaře, který provádí zahradnické práce (roubování). Může se jednat o Jiřího Holíka ?

Heldur Sander

H_Sander.jpg

Heldur Sander, estonský dendrolog, který má povědomost o Jiřím Holíkovi a dokonce se snaží o to, aby v dvouletém působišti Jiřího Holíka, v estonské vesnici Kullamaa byla umistěna pamětní deska. Životopis a dílo pana Heldura Sandera naleznete zde.

Citace z knihy Krvavý pláč země české

Holik - citace z kni

V časopise Svoboda - ročník I, číslo 1,  15.1.1867 vyšel článek, ve kterém je zveřejněn úryvek z knihy Jiřího Holíka Krvavý pláč země české.

Jiří Holík je též autorem knihy z roku 1676 v latinském originále s názvem Flagellum papae, překládané u nás jako  "Krvavý pláč země české". Dokonce se v této knize zmiňuje o svých rodičích v době, kdy mu bylo asi 7 let (vzpomínky se tedy váží k roku 1641):
" I remember, that once, when I was about seven years old, 
I went with my parents to a vast and gloomy forest I remember
sitting in a cart under the trees,which were covered with snow. 
Soon some hundreds of the faithful joined us,and began to 
build themselves huts of branches. Not far off a bell was hung
between two trees; that was rung for divine service, and 
I still remember, as one remembers a dream, hearing the 
preacher preach and seeing the Communion administered to the 
crowd. . . . Watchful sentinels were stationed at a corner of 
the wood, and then we sang joyfully to the praise of the Lord.
The Communion took place after the sermon round the stump of 
a tree rudely squared. Ah I how sweet and sublime sounded those
holy hymns in the depths of the forest!" 
Přeloženo:
"Vzpomínám si, že jednou, když mi bylo asi sedm let, šel jsem s rodiči 
do velkého a ponurého lesa. Vzpomínám si, jak jsem seděl pod stromy, které 
byly pokryté sněhem. Brzy se k nám několik stovek věřících připojilo............
 Nedaleko byl mezi dva stromy zavěšen zvon........Pamatuji si, že jsem slyšel 
a viděl kázat kazatele a podávání přijímání lidu.... Ostražité hlídky byly 
rozmístěny na rohu lesa...  Pak jsme zpívali radostně k chvále Páně............. 
Ach, jak úžasně zněly ty svaté hymny v hlubinách lesa! "
Z této zmíňky a z jeho vzpomínek vyplývá, že se jeho 
rodiče (tedy otec Pavel Holík s manželkou) účastnili 
nejspíše prostestantských bohoslužeb pod širým nebem.
V roce 1629 byly Mnichovice nuceně "pokatoličtěny" a kněží
podobojí konali bohoslužby v lesích za Mnichovicemi.
V roce 1641 působil v Mnichovicích kněz Jaroslav Britanský z Oravy.
Z dalších infomací, které doplňují obraz života rodiny 
Holíkových, uvádím toto:
V roce 1638 třicetiletá válka doléhá plnou měrou. Kněz Jan Těšínský 
opouští Mnichovice. Mnoho sedláků opouští své statky zpustošené, 
neboť nemohli svému pánovi platit dávky a odcházejí. Zbývající obyvatelé
žijí v bídě. V roce 1651 se v Mnichovicích nacházelo 13 zpustlých gruntů.
Vrchnost tuto situaci vyřešila tak, že nakoupila krávy, které potom 
půjčovala sedlákům, ti pak z těchto krav odváděli roční poplatek. Tato 
kráva zůstala na gruntu jako dědičné břemeno (tzv. Železné krávy). 
V roce 1651 bylo v Mnichovicích 13 železných krav. O šedesát let později
jich bylo již 44. Roku 1656-1658 vznikají v Mnichovicích nové cechy. 
Prvních šest korouhví jednotlivých cechů stávaly v kostele. Roku 1676 
Jan Karel z Valdštejna chtěl od Mnichovic koupit za 4 000 kop grošů právo
várečné, ale Mnichovice se proti tomu postavily, neboť si byly vědomy
důležitosti a finančních příjmů pro městečko. Jan Karel Valdštejn tedy
postavil v Mnichovicích vlastní "Panskou hospodu" v níž prodával své pivo. 
Panská hospoda zde stála až do osmdesátých let minulého století, kdy byla
ve značně zdevastovaném stavu zbourána. Jako obranu obec zrušila rychtu
a udělala z ní vlastní hospodu. V roce 1680 vypukl v Mnichovicích mor. 
V roce 1713 vypukl opět mor. Na paměť ukončení moru byla na náměstí 
postavena barokní socha Panny Marie Svatohorské............. 
 
1  
2  
 
“Jak je to smutné, ba až nedůstojné, když máme rodokmeny zvířat, a nevíme, jak se náš děd jmenoval.Co můžeme čekati od svých potomků, když budou míti k nám takovou úctu a zájem, jaký my máme k svým předkům?! Zapadneme v moře nepaměti, a nikdo nebude vědět, že jsme žili”. Dr. Ignác Horníček (Kniha o rodopisu, Vyškov 1939)