Historie rodu Holíků z Bořeňovic

Holíci v Kouřimském kraji r. 1654

V  Berní  rule  se v  roce 1654, objevuje jméno Holík kromě Bořeňovic i na jiných místech Kouřimského kraje, a to v Mnichovicích u Říčan, Mrači a Kochánově u Benešova a v nejstarší benešovské matrice též roku 1646 v Čeňovicích.
 
   V Mnichovicích je zapsán kovář Pavel Holík jako chalupník s výměrou polí 9 strychů obdělávané půdy.
 
   V Mrači je jako druhý v pořadí mezi sedláky zapsán Jan Holík s celkovou výměrou pozemků 24 strychů. Co se týká výměry, patřil jeho statek k menším ve vsi, na statku pak choval 2 koňské potahy, 6 krav (nejvíce ve vsi), jednu jalovici a 3 ovce. Kromě tohoto statku se v  Mrači vyskytuje v té době též „rozbořený a pustý“ selský statek nazvaný „Holíkovský“ o celkové výměře 30 strychů, ten již patřil mezi 5 největších z celkového počtu 15-ti selských. V Hrádeckém urbáři (Urbář velkostatku Komorní Hrádek) z roku 1601 se se jménem Holík setkáváme v zápisu z 20.7. 1648, kdy je na „Rychtě Mračské“ zapsán Jan Holíků bez robotní povinnosti a zároveň Jan Holík, který držel i chalupu nazývanou v té době „Kršovská“. Lze se domnívat, že se jednalo o potomky, či potomka Matouše Holíka z Mrače, zapsaného v nejstarší benešovské matrice v roce 1625, kdy byl přítomen jako kmotr na křtinách. V Hrádeckém Urbáři se se jménem Holík setkáváme ještě v roce 1720 (s poznámkou „chalupa-pustý“).
 
   V Kochánově se roku 1654 setkáváme se sedlákem Janem Holíkem, který vlastnil statek o celkové výměře 30 strychů a který měl na statku 3 koňské potahy, 3 krávy a 2 jalovice. Kochánov byl tehdy součástí statku Mrač a v Hrádeckém urbáři se již roku 1601 na „Rychtě Kochánovské“ setkáváme s Matějem Holíkem, který hospodařil na výměře 25 strychů polí a 5 strychů porostlin, loukách o sklizni sena 6 a otav 2 vozů. U jeho statku byl rybníček s úrokem 49 grošů. V roce 1648 se na stejném místě setkáváme s Václavem Holíkem s poznámkou „bez roboty“.

Převzato ze stránek http://www.mnichovice.info/:

Zabýváme-li se dlouholetou historií našeho města, není možné opomenout i život jeho obyvatel. Mezi občany, kteří zde žili a významně se proslavili, byl i rod Holíků. Po neúnavném pátrání členů místní organizace zahrádkářů v archivních záznamech, jak u nás, tak v zahraničí, bylo nalezeno několik významných informací o zmíněném rodu, např. v „Rychtě Mnichovické“ se u roku 1612 uvádí, že …. v roce 1622 Václav Holík, kovář, zde koupil grunt č. 52 a v roce 1635 Pavel Holík vlastnil grunt č. 39, nyní č.p. 32. Stojí za připomenutí, že o gruntech byla informace na stránkách místního časopisu „Život Mnichovic“.

Zmíněnému kováři, Pavlu Holíkovi, se narodil syn Jiří František Holík, přesné datum nám není zatím známo, bylo to asi v roce 1634. Otec Jiřího kromě kovářského řemesla, zde vykonával funkci kostelníka a purkmistra městečka Mnichovic.

Jiří Holík studoval 6 let na jezuitském gymnáziu na Novém Městě Pražském. Po absolvování vykonal 28.1.1657 řádový slib pod jménem SIGISMUNDUS a stal se profesorem dominikánského kláštera sv. Jiljí v Praze. Po krátkém působení v Litoměřicích se vrátil 28.2.1657 zpět do kláštera sv. Jiljí, aby mohl studovat filozofii. Dne 22.9.1657 mu bylo uděleno nižší svěcení (podjáhenství) a později 6.4.1658 byl vysvěcen na jáhna. Po roce 28.8.1659 byl opět vyslán do Litoměřic jako cantor chori a magistr noviců. Z Litoměřic odešel 29.7.1661 do Prahy na studia do kláštera sv. Máří Magdaleny na Malé Straně. O rok později (28.7.1662) byl povolán do Klatov a záhy do konventu sv. Michala v Brně. Při svém působení v Brně dosáhl kněžského svěcení. Následující rok 16.6.1663, odchází do Plzně jako kazatel a inkvizitor.

Čtením zabavených protestantských knih, převážně luteránských, změnil své nazírání na církevní neomylnost. Kruté inkviziční metody katolické církve způsobily u něho zvrat v myšlení a požádal o přeložení. Kazatelskou činnost v Plzni  ukončil 26.6.1666 a jako kazatel se vrátil opět do Litoměřic, odkud se pokusil o útěk za hranice. Byl však dopaden a 24 dny vězněn, vyslýchán, ale neusvědčen. Přesto byl degradován a poslán do kláštera sv. Kříže v Jihlavě. U Jihlavy v Rancířově působil na chudých konventních statcích jako hospodářský správce a šafář. Téhož roku (1666) si vyžádal od převora kláštera průvodní pas ke sběru almužny pro klášter a povolení návštěvy rodičů v Mnichovicích. Důvodem jeho návštěvy bylo, aby se s rodiči rozloučil před svým ilegálním odchodem do ciziny a tak s čeledínem, na koních, prchají do Žitavy.

Ve svých 32 letech uměl pouze latinsky, což mu v novém prostředí činilo potíže. Jeho setkávání s protestantským duchovenstvem nebylo zpočátku zrovna přátelské, neboť mu nedůvěřovali jako bývalému dominikánovi, neznal jejich učení, proto jej považovali spíše za zvěda. Kromě jazykových potíží a duchovních strastí, měl i problémy s obživou. Časem obdržel od saského kurfiřta povolení k pobytu v Žitavě a jeho životní poměry se začaly zlepšovat a získával i přízeň u tamní městské rady. Po doporučení jisté vlivné osoby ke kurfiřtovi, byl poznán jako bystrý a obratný kazatel, který byl přínosem pro místní duchovní život. Byl též velice schopný po stránce hospodářské při osidlování písečných krajů Pruska a saských bahnisek, exulanty – vystěhovalci.

Po zřeknutí se katolické církve byl vyslán kurfiřtem Augustem na univerzitu do Wittenbergu, kde studoval tři roky bohosloví. V roce 1669 byl kurfiřtem slavnostně uveden do úřadu pastora v Barby a jeho vstupní kázání „Christliche Anzugs-Predigt“ bylo vydáno tiskem. Na novém působišti se oženil a měl i několik dětí, ale ani zde se mu nevedlo dobře. Neutěšeným poměrům a sporům mezi vystěhovalci unikl odchodem do Švédska, kam jej vyslala náboženská obec. S celou rodinou putoval přes Drážďany a Wittenberg, kde si musel opatřit příslušná povolení pro odchod ze země.

V roce 1671 byl již ve Švédsku. Doufal, že zde nalezne klid a obživu, ale ani zde se mu nevedlo uspokojivě, a proto se roku 1673 vrátil zpátky do Wittenbergu. V tomto roce vydává spis „Krvavý pláč země české“ a své největší dílo „Päpstliche Geissel“ (Papežský karabáč). Mimo náboženských děl napsal další spisy česky, které byly přeloženy do němčiny. Za dva roky (1675) odcestoval na sever, opět do Švédska, odkud podnikal četné daleké cesty do Finska v domnění, že zde získá podporu a uspokojení. Jeho snahy měly malý úspěch. Po čtyřletém pobytu ve Švédsku se vrací do Německa, ovšem do Královce (nynějšího Kaliningradu). Zde opět pilně pracuje a studuje na zdejší univerzitě, což vyplývá ze stručného imatrikulačního zápisu ze dne 20.7.1678 „GEORGIUS HOLYK, MNICHOVICENSIS exul.“. O rok později zde vydává svoji poslední náboženskou knihu „Krátké a pravdivé vyprávění“ (Kurze und wahrhaftige Erzählung).

Po řadě neúspěchů a zklamání poznává, že se neuživí kazatelskou a spisovatelskou činností a věnuje se proto zahradnictví, které mu bylo zálibou již v mládí. Znalosti v tomto oboru si již prohluboval za svého pobytu v Německu a při svých cestách v cizině, např. v Míšni, Lužici, severním Německu, Lotyšsku, Švédsku, Finsku a v Rusku. Zahradnictví se mu stává natrvalo pramenem obživy. V Královci (Königsbergu) vyzkoušel v roce 1678 svůj nový způsob šlechtění ovocných stromů (družení a sedélkování – nejjednodušší způsob roubování) a v roce 1680 štěpení tzv. triangulací. Následující rok odchází do Rigy (dříve Švédsko, nyní hlavní město Lotyšska), ani zde neslavil po určitou dobu úspěchy a musel se živit různými řemesly, dokonce i krysařením. Svými zahradnickými dovednostmi a šlechtitelskými objevy nakonec přece jenom získal přízeň vlivných osob, což vzbudilo nelibost u tamních zahradníků. Byl zván na zakládání nových zahrad, které vznikaly za hranicemi Rigy. (V pozdějších válkách byly zničeny.) Z Rigy podnikal stále různé daleké cesty, při nichž pomáhal při zakládání zahrad na venkově.

V roce 1684 vydal Holík v Rize vlastním nákladem svoji první zahradnickou knihu pod názvem „Vereinigter LFF – und ausländischer Gartenbau“, ve které popisuje šlechtění ovocných stromů a svůj vynález – družení a kopulaci. O zahradnictví, sadaření, pokojových rostlinách, vinné révě, chmelu a půdě napsal celkem 20 knížek a mnoho návodů o poznatcích ze zahradnické práce.

Holíkovy knížky, kapesního formátu, byly opatřeny předmluvou na tehdejší dobu stylisticky a typograficky v dobrém provedení, prostotě a jakosti slohu autora tolik nevyhovovaly. Náklad knížek nebyl velký, proto jsou vzácné, přestože poslední z nich vyšla v roce 1772.

Holík byl dobrým pozorovatelem a dovedl krátce, přesně, prakticky a výstižně vylíčit jednotlivé zahradnické práce. Riga se mu stala posledním útočištěm a jeho posledním domovem. Zde též zemřel ve věku okolo sedmdesáti let, jako oběť morové epidemie. Přesné datum nám není známo. Domníváme se, že to bylo mezi roky 1707 až 1710.

Skončila tak jeho kočovná a strastiplná životní pouť mimo vlast. Jeho smrt potvrzuje prostý zápis: „Kam er endlich nach Riga, wo er nach des Hrn. Oberpastoren von Essen Bericht, im Anfange des gegen wärtigen achtzehnten Jahrhunderts starb.“ (Posléze přišel do Rigy, kde podle zprávy p. vrchního pastora z Essenu, počátkem nynějšího osmnáctého století zemřel.)

Jiří Holík se proslavil jak svými objevy v ovocnářství, tak se stal v té době největším výzkumníkem v tomto oboru. Jednoduchost a spolehlivost jeho poznatků způsobila pozdější rozvoj štěpařství, které je důležitým hospodářským objevem při šlechtění ovocných stromů. Historie Holíka nezaslouženě opomenula. Z hlediska mezinárodního významu posloužil svými pracemi a objevy celému oboru. Zaslouží si, aby byl uveden mezi našimi velkými pobělohorskými exulanty, kteří proslavili naši vlast v cizině. Jen náhodou byly v Německu nalezeny některá jeho díla, která se potom dostala do naší vlasti.

Dílo Jiřího Holíka přetrvá věky, přestože jeho tvůrce na čas zapadl v zapomenutí. Proto je naší povinností připomenout jeho velikost naší dnešní generaci.

Jiří Holík nesmí být zapomenut, neboť právě on již před více jak 300 lety získal tolik poznatků, které potom mohl využít ruský šlechtitel a ovocnář Ivan Vladimirovič Mičurin.

Občané Mnichovic na svého významného rodáka Jiřího Holíka nezapomněli, proto při významném jubileu 850 let trvání Mnichovic, zásluhou místních zahrádkářů, zřídili mezi ulicemi Kunickou a Švermovou parčík „Jiřího Holíka“, kde byla i vysazena pamětní lípa.

Navštívíte-li zemědělské muzeum na zámku Kačina u Kutné Hory, dozvíte se, že vedle vynálezců ruchadla Veverků je vzpomenut i vynálezce štěpařství Jiří Holík z Mnichovic.

 

Mnichovická radnice otevřela obnovený Park Jiřího Holíka

Datum: 19. 6. 2009, 15.52, zdroj: ČTK, rubrika: Události

Mnichovice (u Prahy) -- V Mnichovicích byl dnes otevřen obnovený Park Jiřího Holíka s novým dětským hřištěm. Jeho rekonstrukce stála 986 000 korun, z toho 90 procent pokryla dotace Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova a zbytek zaplatilo město, řekla ČTK tajemnice městského úřadu Miroslava Vojtíšková.

Park nedaleko centra byl v posledních letech zarostlý a zanedbaný. Součástí úprav proto byla obnova zeleně, chodníků a cest i výstavba malého dětského hřiště ve tvaru loďky. Vybudovala ho Společnost pro aktivní rodinu. "Je tam klouzačka, pískoviště, moře z kamení a stožár," popsala hřiště Vojtíšková. Park je podle ní místem k setkávání všech věkových kategorií. Budou v něm moci posedět senioři na lavičkách, rodiny s dětmi si tam mohou přijít hrát.

Mnichovický park nese jméno pobělohorského exulanta, objevitele a propagátora nového způsobu roubování Jiřího Holíka. Po odchodu z vlasti byl kazatelem v Žitavě, později odešel do Upsaly a Královce, kde se věnoval zahradnictví. Je považován za nejlepšího zahradnického odborníka 17. století, který proslavil české ovocnářství po celé Evropě.

Holíka připomíná i nová výstava v mnichovickém informačním centru. Otevřena bude měsíc.

 
“Jak je to smutné, ba až nedůstojné, když máme rodokmeny zvířat, a nevíme, jak se náš děd jmenoval.Co můžeme čekati od svých potomků, když budou míti k nám takovou úctu a zájem, jaký my máme k svým předkům?! Zapadneme v moře nepaměti, a nikdo nebude vědět, že jsme žili”. Dr. Ignác Horníček (Kniha o rodopisu, Vyškov 1939)