Historie rodu Holíků z Bořeňovic

Holíci v Chotýšanech

události z chotýšanské kroniky

V chotýšanské kronice nalezneme několik  zmíněk o rodu Holíků, respektive o rodu Králů. Statku č.p.10 se totiž vždy říkalo "u Holíků" a když se do tohoto statku přiženil z Čelíva Jan Král, je zmiňován jako "Holík-Král"..... 

Naše Vesnice - Chotýšanská kronika

Autor: Josef Šimek

kniha 7

částXI.
z různých dob a časů - kapitola 10

 

Vovesáci

 

V těch starých dobách, ještě tak koncem minulého století mívali hospodáři v naší vesnici skoro všichni alespoň jeden pár koní. Poněvadž se všechna pole neosívala, jak je podrobněji uvedeno ve III. části této „Chotýšanské kroniky“, nebyli tito koně ani náležitě využiti. A proto nastalo i v naší vesnici povozničení.
Nebyly tehdy ještě dráhy, a tak bylo povozničení i v našem kraji hojně rozšířeno. Jezdilo se až do Prahy, protože Praha, důležitá křižovatka prastarých obchodních stezek, byla středem hospodářského života a veškerého hospodářského dění vůbec. Tyto obchodní stezky spojovaly význačná střediska zemí a krajů. Při nich vznikaly osady. Z deseti hlavních stezek zemských cest šly dvě naším krajem: linecká, která vedla z Prahy přes Poříčí nad Sázavou, Benešov, Bystřici, Votice do kraje bechyňského a jihlavská, jdoucí od Benešova přes Chotýšany na Vlašim, Želivo a dále až na Moravu. Tyto cesty udržovali domácí lidé, neboť si byli vědomi jejich důležitosti pro styk s cizími obchodníky.
Dopravu mezi Vlašimí a Benešovem, popř. i s Prahou, obstarávala jednak pošta, jednak i formani. Jak pošta, tak i formani jezdívali pravidelně. Nejrychleji z Vlašimě do Benešova bylo možno dostati se lehkým, poštovním povozem, tak zvaným „Kariolkou“, či jak se tenkráte všeobecně říkalo „Karílkem“.
To byl malý vozík na způsob dnešních bryček. Kariolka dopravovala jen osoby a poštu listovní. Jízda Kariolkou byla sice rychlá, ale na tehdejší poměry také i drahá. Jedna jízda z Vlašimě do Benešova stála 2 zlaté. Mimo to jezdila pravidelně i pošta poselná či jízdní, žlutý a vysoký to vůz s dveřmi po obou stranách, s vysokým kozlíkem a vzadu s kufrem pro dopisy a menší balíky. Větší zavazadla byla dávána na střechu. Tažena byla 2, případně 3 koňmi a hlahol poštovské trubky: Jede, jede poštovský panáček...“ přinášíval do dědin, jimiž projížděla, trochu osvěžení.
Nechtěl-li kdo jíti pěšky nebo jeti poštou, svezl se s formany. Formani, u nás všeobecně nazývaní „Vovesáci“, jezdívali pravidelně každý týden do Prahy, dovážejíce tam různé náklady, ponejvíce obili - oves - proto se jim říkalo vovesáci - a přivážejíce z Prahy pak sousedům a obchodníkům různé potřebné věci, zboží a hlavně pak různé koření, kterého se na vesnici v těch dobách dostalo jen velmi málo, lepe řečeno nic!
Náklady do Prahy a zpět vozili povozníci na těžkých formanských vozech, zvláště k tomu stavěných, krytých plachtou a tažených párem silných koní. Tehdy bylo i na naší vesnici hojně rozšířeno řemeslo kolářské, poněvadž potřeba takovýchto formanských vozů byla dosti značná, nehledě ani k jejich častým opravám.
Takovémuto povozničení věnovali se v naší vesnici hospodáři z čísla 4, Kunešové, pak Holík - Král z čísla 10, který také obilí od sedláků kupoval a do Prahy vozil, a tím už tenkrát provozoval jakýsi druh komisionářského obchodu,
potom ještě sedlák Bareš z čísla 14 a Cacák z čísla 29.
Zda se tyto cesty do Prahy vyplácely, o tom se tenkrát ani mnoho neuvažovalo. Někdo snad při tom pár zlatek vydělal. Něco se však prokrmilo, projedlo i propilo a někdy i v karty prohrálo, poněvadž k tomu byla velmi snadná příležitost. Také lze předpokládat, že taková stokilometrová cesta do Prahy a zpět jednou nebo dvakrát týdně ani koním mnoho neprospívala.
Mezi lidmi byla však nouze o krejcar a takový dvacetník, nebo jak se tehdy také říkalo dvoušesták, měl už svou cenu. A proto i při tomto povozničení a obchodování vymýšleli lidé všelicos, na čem by pár šesťáčků snadno a lehce vydělali. Obilí velmi málo platilo a neprodávalo se také vše na váhu jako dnes na metráky apod., nýbrž jen na pytle, počet pytlů byl rozhodující.
Do Prahy se vozíval zpravidla jenom oves. Žito se spotřebovalo doma na mouku do mlýna nebo zas k setí, pšenice se nesela, ječmene málo, a tak na obchod k prodeji zbýval jedině oves. Obchodníci s obilím jej dodávali eráru, hlavně pro vojenské koně. A sedláci vymýšleli různé způsoby, jak by na obchodníky vyzráli.
Vždy den předtím, než se s ovsem do Prahy jelo, rozhrnul se tento ve stodole na mlatě a hodně pokropil vodou. Tím nabyl hodně na objemu, nabobtnal, a pak se teprve pytloval. A hned bylo nějaký ten pytel navíc! V Praze v obchodě, kam se obilí vozilo, nosil se oves v pytlích na sýpku nebo do skladiště. Tam jej vysypali na hromadu a prázdné pytle odkládali zvláště. Podle toho pak, kolik bylo prázdných pytlů se oves proplácel.
A vynalézaví venkované měli při tom zase nápad. Mívali vždy připravených pár prázdných pytlů a při nošení plných do skladiště dal si sedlák nebo jeho čeledín prázdný pytel pod kabát nebo pod košili, a potom místo jednoho prázdného pytle odložil dva. Že to nešlo vždy jen tak a že to nebylo vždy také bez určitého rizika, je jaksi samozřejmé. I obchodníci znali už své dodavatele i jejich vynalézavosti a byli proto na ně pozorní a opatrní.

 

Velký oheň 1863

 

Psal se den 7. srpna 1863. Bylo tehdy pěkné, letní počasí, delší čas již nepršelo. V chalupě číslo 12 u Stojánků, kde se tehdy ještě po staru říkávalo „U Havlásků“, převařovala hospodyně na plotně máslo. Mezitím odběhla na dvůr něco zařídit, zdržela se a na máslo v té chvíli zapomněla. A to se jí stalo osudným. Máslo na plotně překypělo, vzňalo se a v několika vteřinách byl oheň v pravém slova smyslu na střeše. Jak už bylo řečeno, bylo velké sucho. Oheň se proto rychle rozšířil i na vedlejší stavení Buzkovo číslo 11 a protože vál také i silný vítr od západu, přeskočil oheň přes šestero stavení na stodolu od čísla Martina Kuneše, kde se po staru říkávalo „U Mikšů“. Ta byla v mžiku v jednom plameni a oheň se odtud dostal zase s největší prudkostí na vedlejší „Starou hospodu“. Mezitím chytila už zase další stavení, takže se zdálo, jakoby byl oheň na několika místech založen.

Vítr se mezitím proměnil v pravou vichřici a jiskry z požáru létaly tak daleko, že až na Pařezí a ve Vonšovicích museli lidé chránit své doškové střechy. Ohnivý živel pak v největší míře pokračoval v díle zkázy. K ohni se dostavilo v krátké době několik hasičských sborů z okolních míst se stříkačkami. Domácí sbor hasičský tehdy ještě neexistoval, byl založen až o 34 roky později.

Domácí lidé, kteří byli většinou ještě na polích spěchali honem domů, jakmile oheň spatřili. I z blízkých vesnic a osad přispěchalo hodně lidí a každý s největším úsilím pomáhal jak a kde mohl. Vodu vozili ve voznicích z rybníka na návsi a v putnách ji podávali ostatním, kteří se snažili zdolati strašlivý živel.

Přesto však z postižených málo co, krom holého života zachránil. Shořela celá jižní strana obce od čísla 12 až po „Starou hospodu“ číslo 3, všechny obytné i hospodářské budovy se vším příslušenstvím, nářadím i jinými věcmi. Vyhořelo osm gruntovníků s celými, hojně naplněnými stodolami, poněvadž mimo ovsa bylo již tehdy všechno obilí sklizeno a uloženo ve stodolách, dále hospoda a jeden domkář z čísla 47 Jan Jelínek.

Z lidí nezahynul nikdo. Uhořel však nějaký kus dobytka a všechny ovce. O těch je totiž známo, že se nikomu při ohni nepodaří přinutit je, aby vyšly z chléva. Ty se musí jednoduše vynést. A na to tenkrát nebyl čas. Zachránit se daly jen lehké svršky, něco šatstva a nějaké menší věci. Shořela všechna jmenovaná stavení. Statek číslo 10 Josefa Krále, kde se říkalo a dodnes říká „U Holíků“ byl právě nově postaven, dobře taškami krytý, uvnitř se ještě trochu dostavoval. Rovněž tak u statku číslo 5, který byl také nový a u čísla 7 a 8, které byly zánovní, nedávno postavené. Zachovaly se jen holé zdi a klenutí.

Z postižených gruntovníků byli někteří pojištěni, nejvyšším obnosem 1300 zlatých byl pojištěn tehdejší obecní starosta Filip Buzek z čísla 11. Nebýt košatých lip na návsi a panské zahrady je možné, že by se byl oheň rozšířil i na druhou stranu a zachvátil zámek, kostel i starou školu.

Jak poznamenal ve farní kronice chotýšanském, účastník této události místní farář P. Jan Čežík, byl ještě s několika sousedy na věži kostela zavírat okenice. Pro prudký, až tam z ohně pronikající žár nebylo možno ve věži vydržet a jednomu zedníkovi až nahoru létající jiskry propálily košili. Shořely statky, shořely i stodoly a s nimi veškeré tam uskladněné obilí, jak již poznamenáno. Obilí to hořelo a doutnalo dnem i nocí ještě po půldruhém týdnu. Velká bída nastala mezi občany, přes sto lidí zůstalo bez sousta pokrmu a i s dobytkem bez přístřeší. Poněvadž bylo teplé letní počasí, byl dobytek bez přístřeší. Poněvadž bylo teplé letní počasí, byl dobytek ustájen na zahradách a tam si i většina z postižených zřídila provizorní bydlení. Mnozí se nastěhovali ke svým příbuzným do okolních vesnic, některé přihnuli do stavení zase lidé domácí. Farář P. Jan Čížek poznamenal dále ve farní kronice, že dva staří manželé, kteří celý život spolu žili, museli se nyní rozejít, neměli, kam by hlavy složili. Ona odešla do vedlejší vesnice ke svým příbuzným, a on také zase do jiné ke svým známým.

„I ta ubohá havěť nenalezla svého obvyklého místečka a holubi, marně hledajíce své holubníky dlouho kroužili nad spáleništěm, aby nakonec unaveni usedli na špičku věže, odkud pak smutně dolů na tu zkázu hleděli …“

První přispěl postiženým pomoc bílovický mlynář František Šimek. Přivezl hned druhý den 70 bochníků chleba, který byl rozdělen mezi postižené. I Leopold Šmilauer, sládek z místního pivovaru chotýšanského věnoval deset pytlů žita na mouku pro pohořelé.

Pomáhali lidé domácí. I lidé z okolních i hodně vzdálených vesnic, každý jak mohl. Potravinami, obilím, pící pro dobytek i slámu, i s oděvem a penězi pro lidi. Jak již napsáno, byli někteří z postižených pojištěni. Tím a další sousedskou pomocí bylo všem umožněno, že již v roce 1865 byla všechna vyhořelá stavení znovu postavena tak, jak se nám až na nepatrné výjimky zachovala dodnes.

Psáno 1949 – podle vyprávění starých pamětníků, částečně i podle farní kroniky chotýšanském.

V roce 1963 vzpomínali občané naší vesnice stého výročí velkého ohně výše popisovaného. V okresním časopise Jiskra č. 27 ze dne 18. července 1963 otištěn byl o tom i článek pod názvem „Opatrnosti nikdy nezbývá!“ Článek popisoval tuto událost a končil slovy: „… vzpomínka budiž i připomínkou!“
Žádné komentáře
 
“Jak je to smutné, ba až nedůstojné, když máme rodokmeny zvířat, a nevíme, jak se náš děd jmenoval.Co můžeme čekati od svých potomků, když budou míti k nám takovou úctu a zájem, jaký my máme k svým předkům?! Zapadneme v moře nepaměti, a nikdo nebude vědět, že jsme žili”. Dr. Ignác Horníček (Kniha o rodopisu, Vyškov 1939)