Historie rodu Holíků z Bořeňovic

Holíci v Bořeňovicích

grunt v polovině 17. století - JAN HOLÍK

Prvním známým hospodářem na selském gruntě Holíků v Bořeňovicích je Jan Holíků, který je zapsán v tzv. Berní rule z roku 1654. Jeho jméno je zde uvedeno jako první na seznamu sedláků a zahradníků.  Zda se jedná o téhož Jana, který se objevuje v nejstarší benešovské matrice jako kmotr na křtinách v roce 1629 (viz nejstarší zmíňka), či zda byl jeho potomkem, není dosud známo. V roce 1635 koupil Pavel Holík, který pocházel z Bořeňovic u Divišova grunt č.p.39 v Mnichovicích u Říčan. V Říčanech se usadil, provozoval kovářské řemeslo, měl syna Pavla a pro něho zakoupil před rokem 1679 další grunt od pana Babičky, který byl manželem Anny, dcery Václava Holíka z Čeňovic. Stojí za zmíňku, že Pavel Holík junior měl rozvětvenou rodinu (byl dvakráte ženatý a měl  se svou první ženou Magdalenou syny Jiřího , Jana a dceru Annu a z druhého manželství pak Pavla *1651, Václava *1655, Magdalenu *1658 a Tomáše *1663). Toto jsou tedy členové rodu Holíků z Bořeňovich, kteří se usadili v Mnichovicích, když Jiří Holík  se stal později pobělohorským exulantem (více v samostatné kapitole). V Bořeňovicích bylo v roce 1654 7 selských statků a 4 stavení, která vlastnili tzv. ”zahradníci”. Jako sedláci jsou v tomto seznamu dále uvedeni. Ondřej Benák, Jan Čermák, Jan Buček, Jíra Štolba, Matouš Matoušů a Jíra Mládků. Jako zahradníci: Jan Benáků, Václav Švec, Adam Švec a Jan Hrzek. Byla zde také dvě rozbořená a pustá selská stavení, statky Mašovský a Hladíkovský. Statek Jana Holíka měl výměru 22 strychů (na zimu bylo oséváno 8 strychů a na jaro 7 strychů), tedy přepočteno na dnešní plošné míry přibližně 6,3 hektarů. Co do výměry orných polí a luk patřil ke statkům středním. Výměru svých polí ale tehdy udávali sedláci sami a téměř vždy uváděli výměru menší z důvodu nižších kontribučních odvodů. Podle zápisu z Berní ruly choval hospodář Jan dva koňské potahy, tři krávy, dvě jalovice, sedm ovcí a dvě svině.

Žádné komentáře
 
“Jak je to smutné, ba až nedůstojné, když máme rodokmeny zvířat, a nevíme, jak se náš děd jmenoval.Co můžeme čekati od svých potomků, když budou míti k nám takovou úctu a zájem, jaký my máme k svým předkům?! Zapadneme v moře nepaměti, a nikdo nebude vědět, že jsme žili”. Dr. Ignác Horníček (Kniha o rodopisu, Vyškov 1939)