Historie rodu Holíků z Bořeňovic

Holíci v Bořeňovicích

grunt v 18. století - PAVEL HOLÍK

Po smrti Jakuba Holíka se hospodaření ujímá jeho syn Pavel Holík, kterému je v té době 25 let a který se necelý rok poté 18.10.1733 žení s Kateřinou Fryšovou, která pocházela ze vzdálenější vesnice Buchov. Byla to dcera šafáře Václava Fryše. Postupně se tomuto manželskému páru narodilo 10 dětí. Pavel a Kateřina se od roku 1733 objevují v matričních zápisech velice často jako svědci na svatbách či kmotři na křtinách. 1.8.1734 se jim narodil prvorozený syn Pavel, následovaný 22.1.1736 Václavem a 22.9.1737 dcerou Kateřinou. Ta se později provdá do Bejkovic za Matěje Košíka (19.11.1758). Syn Jan se narodil 9.6 1739, ten však po 14-ti dnech umírá. Další dcera se narodila 6.7.1740, později roku 1761 provdaná za Jana Zemana z Čelíva. Syn František se narodil 15.8.1742, ten se později (roku 1779) ožení s Annou Komendovou z Bejkovic, kam se stěhuje a kde dále hospodaří. 1.prosince 1745 se Pavlovi a Kateřině narodil budoucí hospodář Jan, o jeho osudech v samostatné kapitole. 16.června 1748 se rodí dcera Barbora (roku 1772 provdaná za Váčka z Milovanic), 9. srpna 1751 se rodí Marie (v matrice zapsána jako Mařena) a poslední dítě dcera Alžběta (později provdaná do Bejkovic) se narodila 21.prosince 1753.  Z dostupných záznamů vyplývá, že Pavel Holík zřejmě často navštěvoval nedaleké Jemniště, kde v místním šenku popíjel i na dluh, který později dosáhl výše 16-ti zlatých, inu každý má nějakou tu slabost……..Zemřel  28. března 1761 ve věku 54 let, v matrice je však uveden věk 61 let se zápisem, že byl bořeňovským rychtářem (zápis nutno ověřit). Jeho žena Kateřina se ještě téhož roku 27.10.1761 provdala za Pavla Cacáka s vesnice Lísek. Kdo hospodařil na gruntě po smrti Pavla Holíka v rozmezí let 1761 – 1792, není zatím známo. V gruntovní knize jemnišťského velkostatku je v roce 1792 uvedeno, co „přináleží vyplatit“ pozůstalým po Pavlovi Holíkovi. Jsou zde uvedeni kromě dcer a manželky pouze synové František a Jan.

Žádné komentáře
 
“Jak je to smutné, ba až nedůstojné, když máme rodokmeny zvířat, a nevíme, jak se náš děd jmenoval.Co můžeme čekati od svých potomků, když budou míti k nám takovou úctu a zájem, jaký my máme k svým předkům?! Zapadneme v moře nepaměti, a nikdo nebude vědět, že jsme žili”. Dr. Ignác Horníček (Kniha o rodopisu, Vyškov 1939)