Historie rodu Holíků z Bořeňovic

Historie Bořeňovic

"....Byl to rod zdravých, silných lidí, kteří netrpěli žádnými neduhy a i ve stáří chodili rovně a čile, měli pevné svaly a žádnou sklerózu. Měli velikou sílu v rukách a rádi se parádili. Skoro všichni byli lehkomyslní, dovedli peníze vydělat a hned utratit. Rádi se chlubili a pyšně se hlásili k svému jménu Holík. Myslím, že to bylo asi proto, jak jsem slýchal od táty i strýců, že pochází ze šlechtického rodu a měli „první slovo“...." 

                      z Pamětí mého otce Jana Holíka *1924 

Kdy a za jakých okolností se můj rod Holíků usadil a začal hospodařit v Bořeňovicích u Benešova, se mi dosud nepodařilo zjistit. Bylo to však jistě před rokem 1629. Z té doby totiž pochází nejstarší doložená zmíňka o výskytu člena rodu Holíků v Bořeňovicích. Záznam v nejstarší benešovské matrice narozených se týká Jana Holýka (tehdy psáno s tvrdým "y"), který byl přítomen jako kmotr na křtinách a musel být v té době již plnoletý. Pravděpodobné datum narození Jana Holýka bylo kolem roku 1600.  O nejstarší historii vesnice Bořeňovice, jejíž název pravděpodobně vznikl z osobního jména Bořivoj, Bořihněv, či Bořen (zde možná analogie s něm. "Borschen", což znamená skalnatý vrch), víme, že roku 1205 byla majetkem ostrovského kláštera, který tu držel poplužní dvůr, což bylo hospodářství, v němž se pracovalo pomocí spřežení dvou koní. Zakládací listina ostrovského kláštera se nedochovala, mniši si však pravděpodobně vedli tzv. pamětní zápisy, na jejichž základě bylo vypracováno někdy počátkem 14. století falzum, hlásící se do roku 1205, které poměrně věrně zachycovalo růst pozemkové držby kláštera. V tomto falzu je uvedeno:

: „Paulus terram ad unum aratrum in villa Borenowicyh cum silva dedit“ (G. Friedrich, Codex diplomaticum…díl II.,Praha 1912, s.382, ř.25), což znamená: „Pavel věnoval jedno popluží ve vsi Bořeňovicích s lesem“. Tento Pavel  byl předkem (pradědem) Klímaty ze Všenor. Píše se o tom v knize Památky archeologické  a též na tomto místě. V pozdějších listinách, již dochovaných v originálech nebo v pozdně středověkých opisech, není o bořeňovickém popluží ani slovo. Tomu odpovídají i zápisy v urbáři, kde Bořeňovice zmiňovány rovněž nejsou. Je velmi pravděpodobné, že naprosto osamocený kousek lesa a orné půdy klášter pro nerentabilitu odprodal nebo se jej jinak zbavil již nedlouho po jeho nabytí. Klášter na Ostrově u Davle byl založen panovníkem Boleslavem II. roku 999 jako druhý mužský benediktinský klášter. Z původního obrovského nadání, podle něhož patřilo klášteru asi 100 dvorů a vesnic, zbylo po husitských válkách, za kterých byl zpustošen, velice málo. Místní vladyčí statek v Bořeňovicích byl v 15. století Elišky Vrchotové z Říčan, manželky Voka z Valdštejna (ten jí roku 1423 přenechal své zboží). Páni z Říčan pocházeli ze starého českého panského rodu, jenž se nazýval podle města a hradu Říčany u Prahy a který byl založen okolo roku 1260. Za předka pánů z Říčan je považován Petr ze Všechrom, nejvyšší královský komorník, jehož synové byli věrnými přívrženci krále Přemysla Otakara II.

   Později byl bořeňovský statek v držení Adama a Oldřicha, synů Václava Vojkovského z Milhostic, kteří ho získali jako dědictví po své bábě Alžbětě Vrchotové z Říčan. Vojkovští z Milhostic jsou starým českým vladyckým rodem, který pocházel z Táborska, kde se prvně objevuje v polovině 15. stol. Předkem rodu byl Petr z Milhostic, který vyženil Vojkov poblíž Votic a který byl stoupencem Jiřího z Poděbrad.

   Roku 1558 prodávají Adam a Oldřich bořeňovský statek Johance Vojkovské z Lazec, provdané za pana Vojkovského. Johanka však brzy umírá a jemnišťský statek i s Bořeňovicemi zdědil její bratr Kryštov Skalka z Lazec. Bořeňovice pak vlastnil do roku 1578, kdy je odprodalVilémovi Chobotskému z Ostředka a na Chotýšanech. Ten pocházel ze starého českého vladyckého rodu, který obýval střední Čechy již od počátku 15. stol. A později se rozdělil na Chobotské z Ostředka a Ahníky z Křešic, kteří však brzy zchudli a vymřeli. Mezi předky Chobotských patřili ti, co se nazývali Zoulové z Ostředka.  Právě v té době, tedy kol. roku 1580 se narodil dosud nejstarší přímý zjištěný předek našeho rodu Jan Holíků, který se později v roce 1629 objevuje v souvislosti s Bořeňovicemi v nejstarší benešovské matrice jako kmotr na křtinách.

Vilém Chobotský zemřel roku 1594, byl pohřben v chotýšanském kostele, kde je dochován jeho náhrobek. Po něm zdědil chotýšanské panství i s Bořeňovicemi jeho syn Jan Chobotský z Ostředka, následoval jehobratranec Vilém Chobotský, ten však po roce 1615 brzy umírá. Jeho syn Jan Václav Chobotský byl v té době nezletilý a chotýšanský statek byl prodán roku 1620 jeho matce Johance z Chyš a Egrberka. Ta však statek neudržela a vložila ho Václavovi Věžníkovi z Věžník staršímu.   

Dalšími držiteli Bořeňovic  jsou tedy po roce 1620 Věžníkové z Věžník, starý český vladycký rod, roku 1658 povýšený do panského stavu. Své jméno získali po tvrzi a vsi Věžníky u Vlašimi. Václav Věžník zemřel roku 1628. Po něm následoval jeho syn Václav z Věžník, který byl držitelem do roku 1640. Po něm jeho syn Jan Věžník, který zmizel ve válce. Spoludědicové prodali dědictví Bedřichu Leopoldu Věžníkovi na Chotýšanech,   Jemniště sloužilo Trauttmansdorfům jako letní sídlo. Byly zde pořádány proslulé zahradní slavnosti ve francouzské zahradě na odvrácené straně zámku....manželka Petra Viléma z Říčan, ves připojuje k jezerskému statku. Páni z Doudleb jsou starým českým vladyckým rodem, jež pochází z vesnice Doudleby na dolním toku Malše jižně od Českých Budějovic. Rod se brzy rozvětvil po celých jižních Čechách. Po ní drží jezerský statek od roku 1699 do roku 1717 její syn Ferdinand František z Říčan a Bořeňovice připojuje k Jemništi. A následují další majitelé:

   4. února 1717 koupil jemnišťské panství František Adam Trauttmansdorf. Pocházel ze staré hraběcí rodiny odvozující svůj původ ve Štýrsku. Samotný zámek Jemniště nechal František Adam Trauttmansdorf vybudovat v roce 1723. Jako stavitel byl povolán Maxmilián Kaňka. Na výzdobě se podíleli nejvýznamnější představitelé českého baroka jako byli: Matyáš Bernard Braun, Václav Vavřinec Reiner, Felix Antonín Scheffler, Jan Jiří Pacák nebo Petr Molitor. 

František Adam Trauttmansdorf zemřel roku 1762 bezdětný a svůj majetek odkázal svému prasynovci Františku Josefu Trauttmansdorfovi, který umírá záhy po něm. Vdova Gabriela Černínová se znovu provdala roku 1773 za nejvyššího pražského purkrabího hraběte Jindřicha Františka Rottenhana. Tento muž byl aristokratem nové generace. Zálibu viděl spíše v podnikání, než v umění, což se projevilo v zakládání textilních manufaktur v okolí a v rozprodávání cenných uměleckých sbírek, které jeho předchůdci nashromáždili. Rottenhan obýval Jemniště již celoročně, což se projevilo na úpravě některých interierů. Po vyhoření zámku roku 1754 přemaloval většinu fresek po Václavu Vavřinci Reinerovi Felix Antonín Scheffler již v rokokové stylu.V průběhu 19. stol. se v držení zámku vystřídalo několik majitelů, následovala dcera Gabriely Černínové Marie Isabella provdaná za Jana Rudolfa Chotka. Od jejich dcery Sidonie koupil panství Jiří August Buquoy, který jej prodal knížeti Jaroslavu Windischgratzovi. Ten sídlil na Jemništi 31 let.

Roku 1868 koupil panství hrabě Zdeněk ze Šternberka. Ten nikdy na Jemništi nebydlel. Bydlel na Březině u Rokycan. Po své smrti zámek odkázal svému synu Filipovi. Filip Sternberg měl tři děti, z nichž nejstarší syn Jiří zdědil nedaleký hrad Český Šternberk, dvě mladší dcery dohromady zdědily zámek Jemniště. Gabriela však záhy zemřela a jedinou majitelkou se stala Terezie, která se provdala za Františka hraběte Mensdorfa-Pouilly. Terezie s Františkemvlastnili zámek až do roku 1943, kdy byli okupační správou vyzváni k odprodeji Jemniště Oskaru Daňkovi von Esse, který jej získal náhradou za Tloskov na Neveklovsku, kde byl zřízen štáb cvičného prostoru vojsk SS. Manželé Mensdorffovi vynucený prodej odmítli a zámek jim byl vyvlastněn. Opustit jej museli do čtrnácti dnů, ve kterých se jim podařilo převést část movitého majetku na hrad Český Šternberk. Sami se uchýlili na lovecký zámeček u Postupic, poté na postupickou faru. V roce 1945 zámek obsadila Rudá armáda, a to nechvalně proslulé oddíly generála Malinovského. Po jejich půlročním pobytu na zámku nezbylo mnoho původního vybavení. Zámek byl jako kolaborantský majetek převzat do státní správy. Terezie Mensdorffová uplatnila tehdejší restituční nárok, kterému bylo po právnické stránce vyhověno, ale fakticky se již na zámek nenastěhovala, jelikož byl v r. 1951 znovu znárodněn, tentokrát komunistickým režimem. V r. 1992 podal Jan Bosko Sternberg restituční nárok na vydání nemoviténo majetku, tomuto nároku bylo v roce 1995 vyhověno. Nynějšími majiteli zámku Jemniště je syn Jana Boska Sternberga Jiří Sternberg a se svou rodinou obývá levé křídlo zámku.

Vývoj osídlení v oblasti mikroregionu

Území benešovského okresu a i území mikroregionu bylo trvale osídleno poměrně pozdě. Krajina jižně od levého břehu Sázavy byla pokryta obtížně prostupnými lesy. Klimatické poměry nebyly rovněž příznivé – i dnes patří vyšší polohy k chladnějším partiím, srovnáme-li je např. s pobřežními úseky střední Vltavy.Tyto nepříznivé přírodní podmínky předpokládáme zejména pro období mladšího pravěku. Podnební změny relativně příznivější nastaly až v 11. a 12. století. Do té doby je datována též kolonizace a rozmach středověké výstavby , spojený i s přeměnami v zemědělské výrobě. V polovině 12.st. v benešovském okrese můžeme rekonstruovat několik sídelních komor, z nichž jedna zasahovala prostor kolem Chotýšanky -Tichonic a Psáře. Odtud postupovalo osídlení jižním směrem proti toku Chotýšanky. Další osídlovací proces byl řízen a podporován kláštery. Povodí Blanice a přilehlá území kolonizoval klášter v Louňovicích pod Blaníkem (ženský premonstrátský klášter založený pražskými biskupy).

Nositelem kolonizace zhruba od pol. 13. st byla též šlechta. Kolonizace probíhala především v oblastech příznivějších pro zemědělství – podél potoků na obdělatelné půdě. Byly budovány kolonizační feudální velkostatky, provázené výstavbou opevněných sídel – hradů – a později městských středisek. Nejvýznamnější byla Vlašim, kde se roku 1303 připomíná hrad. Významné místo zaujali v benešovském regionu vedle Benešoviců a Divišoviců Janovici s původním sídlem Janovice (dnes Vrchotovy Janovice), jejichž rodoví příslušníci se uchytili v Jankově, Popovicích a severovýchodně v Čeňovicích. Janovici kolonizovali rovněž povodí střední Blanice až k hranicím statku louňovického kláštera. Potomci ostatních svobodných rodů, drobná šlechta, zemané a vladykové pak byli též iniciátory osídlovacího procesu naší krajiny – zakládali tvrze, dvorce a přilehlé vesnice. Rod Hrabišiců takto založil Postupice. Vodní tvrz byla zřejmě na konci 13. st. založena v Popovicích, obdobně v Jemništi. Na místě vodní tvrze byl v Jemništi vybudován starý zámek. Postupně vzniklo jemnišťské panství – byly připojeny Struhařov, Jezero a Postupice. Západně od starého zámku byl vybudován v 18.stol. reprezentativní zámek nový, na konci 18. stol. zde byl založen velký přírodně-krajinářský park(v té době byla pravděpodobně zrušena pravidelná francouzská zahrada). V r. 1868 se panství dostalo do rukou Šternberků. Obdobně tvrz stávala v pol. 13. stol. v Chotýšanech. Nová budova renesančního zámku byla zde postavena kolem pol. 18. st. a doplněna okrasnou zahradou (později opět přírodně-krajinářský park). Od r. 1883 byl chotýšanský velkostatek majetkem rovněž Šternberků.



Vsi zakládané ve výše položených zalesněných končinách byly obvykle o velikosti 5-10 zemědělských usedlostí. Zhruba na 7-8 vesnic připadl farní kostel. Ve 14.-15. st. pak vznikala městečka a města (oppida, civitates), které byly původně pouhými trhovými osadami bez hradebních zdí, jejichž hlavním urbánním znakem bylo tržiště (náměstí). Na tržní okruh jednoho střediska připadalo cca 35 – 40 vesnic. Trhové osady však byly v krajině rozloženy nerovnoměrně. Vznik měst byl závislý na iniciativě vlastníků. Takto byl na město povýšen Benešov i Vlašim; Chotýšany byly až do r. 1620 městečkem, rovněž Postupice.



V krajině bylo charakteristickým jevem lapkovství. Vladykové někdy poskytovali lapkovským družinám útočiště na svých tvrzích a hradech – jedním z těchto míst byla i popovická tvrz. Mikroregion byl jednou z oblastí benešovska, kde lapkovství kvetlo.



V předbělohorské době pokračovala koncentrace pozemkového majetku při velkých šlechtických panstvích. V souvislosti s růstem velkostatků zanikala a postupně pustla sídla drobné šlechty, tvrze a dvorce, často poničené již v předchozích válečných letech, a zůstaly namnoze jen jejich poplužní dvory, které byly zapojeny do velkostatkového režijního podniku. Postupně se vytvářela výrobní skladba, charakteristická pro feudální velkostatek v celém dalším období. Pod hrady vyrostly pivovary, cihelny, vápenky, kovárny, mlýny, pily, rozšířily se poplužní dvory a ovčíny. Na důležitosti nabývala těžba dřeva, rozšířila se voroplavba po Sázavě a Vltavě. Svobodnická sídla zůstala zachována zvláště ve východní kopcovité a zalesněné části okresu. Nicméně celá oblast ležela na okraji velkého spádového tržního rajónu Prahy. Vzdálenost od významných obchodních středisek, náklady na dopravu, to vše při nedostatku spotřebitelských center nezemědělské výroby přímo v oblasti působilo na retardaci agrární krajiny. Školství nenáleželo k běžnému kulturnímu vybavení, nicméně potvrzena je existence školy ve Vlašimi ve 14. a 15. st. V Pecínově působila v 1. pol. 16. st. sekta lidových kacířů – Mikulášenců – nebo též „plačtivých bratrů“, kteří žili pod vlivem sociálních blouznivých vizí doznívajícího vlivu husitství.



Po bitvě na Bílé hoře - v 1.pol. 17. st. – počet obyvatel výrazně poklesl. Sídla byla zdecimována válkou a obyvatelstvo migrovalo do úrodnějších zemědělských oblastí, kde se uvolnila zemědělská půda. Došlo ke změnám majitelů šlechtických panství (konfiskovány byly Popovice a Věžníky). Dále pokračovalo soustředění majetků do velkých celků. Další války v průběhu 18.st. a epidemie způsobily demografickou krizi. Vývoj zalidnění je mimo jiné ukazatelem hospodářsko-sociálních poměrů. Ty se mírně zlepšily až koncem 18.st. Obraz jednotlivých sídel poskytuje stabilní katastr z r. 1840. Dle tohoto katastru zjistíme, že v mikroregionu mělo více než 50 domů pouze sídlo Postupice (121 domů, 1093 ob), pak Popovice (70 domů, 694 ob), dále Chotýšany (51 domů, 454 ob).

V té době se začaly prosazovat důležité změny v zemědělské a průmyslové výrobě, i když zde vzhledem k odlehlé poloze velmi zvolna. Zrušení nevolnictví, toleranční patent a zakládání manufaktur měly zlepšit situaci převážně zemědělského obyvatelstva. V mikroregionu byly založeny podniky Rottenhanovy v Postupicích (zal. 1798) a Popovicích (zal. 1797), textilní manufaktury zpracovávající bavlnu. Koncentrace pracovních sil, kterou vyvolaly zdejší manufaktury, se odrazila v sídlech. V Postupicích za prvních osm let činnosti manufaktur přibylo 69% domů. Po překonání následků krize ve druhém desetiletí 19. st, která postihla též manufakturu v Popovicích, se také zde ujala podnikání buržoasie. Postupické manufaktury přešly do nájmu pražského obchodníka Karla Otta, který podnik modernizoval a rozšířil. V Popovicích podnikal v bavlně Jakub Šimon Wahle, ale spíše nákladnicky (výkup od domácích tkalců). Růst obcí s průmyslovou činností pokračoval – v mikroregionu se to týkalo opět Popovic a Postupic.



Významné byly i školské reformy – triviální školy byly povinně zřízeny od r. 1775 ve všech místech s farními a filiálními kostely; v mikroregionu je doložena škola na poč. 18.st. v Popovicích, v Teplýšovicích pak škola vzniklá před r. 1775. V pol. 19. st. proběhla reforma státní správy. Vrchnostenské úřady byly zrušeny a nahrazeny okresními hejtmanstvími, později politicko-soudními smíšenými úřady. V r. 1868 byla oddělena státní a soudní správa a fakticky přetrvala do rozpadu monarchie.Nejmenší správní jednotkou se staly místní obce. V čele bylo obecní zastupitelstvo, vyšší stupeň byl okresní zastupitelstvo. V 17. st spadal mikroregion do Kouřimska, v letech 1850-55 do okresního hejtmanství Vlašim, od r. 1855-1918 do soudního okresu Vlašim.



Zánik vrchnostenské správy měl význam pro další život uvolněním staleté soustavy uzavřených územních celků. Mikroregion však neprodělával žádný bouřlivý vývoj. Hlavním zdrojem obživy i přes industrializaci zůstávalo zemědělství. Textilní průmysl podlehl v 1. pol. 19.st. konkurenci s výhodněji položenými textilkami. Jako jedna z posledních zanikla v r. 1871 přádelna v Postupicích-Podlesí. Lihovary byly na zač. 20.st. v Chotýšanech, Popovicích, Postupicích.



Státní silnice byly v podstatě vybudovány do poloviny19.st. Okresní silnice (též silnice II.tř. č. 112) byly postupně budovány po r. 1865; poč. 20. st. bylo zavedeno mezi Benešovem a Vlašimí první autobusové poštovní spojení. Počátkem sedmdesátých let 19.st. byla postavena železnice z Prahy do Českých Budějovic a v devadesátých letech na ni navázaly místní dráhy – v r. 1895 byla otevřena dráha Benešov - Vlašim, která byla v r. 1902 prodloužena do Dolních Kralovic. Železnice vedla k větší mobilitě obyvatel přilehlé oblasti.



Depopulační proces však stále pokračoval a postupně docházelo k vylidňování, které postihlo i mikroregion. Velmi výraznou depopulační tendenci vykázaly v mikroregionu Popovice a Teplýšovice (obě obce v okrajové poloze bez dobrého spojení do center osídlení). Obyvatel přibylo pouze v městských střediscích jako kupř. ve Vlašimi. Kulturní život v mikroregionu byl bohatý – působily zde čtenářské spolky, ochotnické spolky, učitelské jednoty, od šedesátých let se rozvíjelo Sokolské hnutí, hasičské jednoty. Síť obecných škol byla dobudována do konce pol. 19.st. Stále však i ve dvacátých a třicátých letech přetrvávala určitá izolovanost a hospodářská zaostalost mikroregionu i celého regionu. V r. 1872 byla ve Vlašimi otevřena měšťanská škola, v Benešově v r. 1893.



V r. 1960 byl vytvořen okres Benešov. Po kolektivizaci zemědělství , vytvoření JZD a Státních statků, zavedení střediskových obcí, se opět změnily podmínky vývoje oblasti. Bohužel se výrazně změnil charakter malých sídel – posilováním významu střediskové obce sice Postupice získaly na vybavenosti a infrastruktuře, stagnace malých sídel však způsobila jejich přeměnu ve spíše rekreační osady s dalším úbytkem trvale bydlícího obyvatelstva. Méně byly tímto procesem postiženy obce poblíž komunikace II/112, jako např. Chotýšany či Struhařov. Citelné jsou z tohoto období i zásahy do urbanistické struktury sídel – nešťastné budování bytových domů, typových obchodů, nešetrné umisťování hospodářských předimenzovaných staveb a areálů naprosto bez ohledu na krajinu a dálkové pohledy, celkový úpadek estetického cítění projevující se v nešetrných stavebních úpravách tradiční venkovské architektury – toto vše se podepsalo i zde. Naopak malá sídla zůstala na okraji těchto zásahů a jsou neporušena, což zvyšuje atraktivitu území a krajiny.


Zjednodušeně lze říci , že stejně jako na celém Benešovsku se počet obyvatel v mikroregionu za poslední století snížil více než na polovinu, přičemž tento pokles obyvatel je ještě výraznější u menších sídel. V posledním desetiletí se počet obyvatel větších sídel téměř alespoň stabilizuje (Struhařov, Chotýšany, Postupice).

převzato ze stránek: http://www.chopos.cz/article.asp?article_id=92

Posledni komentare
07.06.2016 18:42:56: Offset! :-! půjčka před výplatou bez poplatku
07.06.2016 18:19:13: M U S O P!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! :-D net credit půjčka
16.06.2015 17:45:41: Elegantní sekáč! :-D rychla pujcka pred vyplatou
nejstarší doložená zmíňka o Bořeňovicích je z roku 1205. Její latinské originální znění nalezneme zde.  O Pavlovi se v dalších pramenech hovoří jako o pradědu Klímaty ze Všenor.
V knize "Działalność fundacyjna możnowładztwa czeskiego..." od Marcina Pauka je zmíňka o nejvyšších úřednících knížete Vratislava. K roku 1068 je zde zmíněn  palatýn Všebor a Smil Borzenowic . Zatím netuším, zda má tato zmíňka nějakou souvislost s vesnicí Bořeňovice. Dosud nejstarší zjištěná zmíňka je z roku 1205. Informační zdroj je zde:

http://books.google.com/books?id=To61AAAAIAAJ&q=Wszebor+Borzenowic&dq=Wszebor+Borzenowic&lr=&hl=cs&cd=1

http://www.poczytaj.pl/4022

zámek Jemniště

Jemniště.jpg

 
“Jak je to smutné, ba až nedůstojné, když máme rodokmeny zvířat, a nevíme, jak se náš děd jmenoval.Co můžeme čekati od svých potomků, když budou míti k nám takovou úctu a zájem, jaký my máme k svým předkům?! Zapadneme v moře nepaměti, a nikdo nebude vědět, že jsme žili”. Dr. Ignác Horníček (Kniha o rodopisu, Vyškov 1939)